ESEJ

Kolektiv Sdruženy pracuje mimo jiné i na tom, aby byly připomínány odkazy odvážných osobností, žen a dívek, na které se často zapomíná. Jednou z takových je i Marie Kudeříková, odbojářka a komunistka, která byla v roce 1943 popravena. V roce 2021 uplynulo sto let od jejího narození. Při této příležitosti byl sochařem Pavlem Karousem aktualizován její památník na ulici Třída Kpt. Jaroše v Brně. Přijali*y jsme pozvání a na slavostním odhalení aktualizovaného památníku jsme vystoupili*y s projevem. Na následujících řádcích si můžete přečíst kompletní přepis našeho projevu.

Dobrý den, 

děkujeme za pozvání na dnešní událost, kterou si připomínáme sté výročí narození brněnské odbojářky Marie Kudeříkové. Jako feministický aktivistický kolektiv takovou akci vítáme a dnes jsme tady, abychom zdůraznili*y, že je pro nás odkaz této ženy pořád aktuální a významný. Marie Kudeříková pro nás není pouze mučednicí a hrdinkou zromantizovaného příběhu, jehož legitimita závisí na rozpoložení aktuálního režimu. Je to důležitá aktérka v historii českých dějin, ve které je role žen nezřídka přehlédnutá, i když v daném momentu byla rozhodující. Ženy byly během druhé světové války významnou součástí odboje. Připomeňme jména jako Milada Horáková či Františka Plamínková. Stejně jako u disidentek z období normalizace bývá jejich role přehlížena či upozaďována – zejména pokud nebyly součástí tzv. demokratického odboje, ale hlásily se k myšlenkám komunismu. 

Marie Kudeříková se rozhodla k činu v době, kdy Česko sevřel strach, okupace a podstatná část populace kolaborovala. Rozhodla se k činu v době, kdy velké množství lidí vítalo antisemitismus a mnozí dokonce dobrovolně přiložili ruku k dílu, aby se vyrovnali okupantům a poslali na smrt své spoluobčany a spoluobčanky z Romského národa do koncentračního tábora v Letech. Množství udavačů překvapilo i samotné okupanty. Už jen proto stojí odvaha Marie Kudeříkové  za historické připomínání.

Marie Kudeříková nebyla schopna dohlédnout do temných zákoutí své ideologie. To také stojí za historické připomínání. Ještě dnes sbíráme plody této nekritičnosti levicové tradice. KSČM právě teď otevřeně kolaboruje s fašisty z SPD. ČSSD se právě teď ve své předvolební kampani hrdě prsí a lže, že zastavila, cituji, vlnu uprchlíků mířící do ČR. Fašismus totiž není vždy jen projevem racionálního rozhodnutí. Fašismus je logickým vyústěním společenských nerovností a elitářství. Ani minulý, ani současný režim toto nedokázal odstranit. Marie Kudeříková nebyla komunistka, protože by snad chtěla nahánět uprchlíky a zavírat Romy za plot. Nechtěla nepochybně nastolovat další diktaturu nebo dokonce vítat další okupační vojska. Komunismu rozuměla jako myšlence, která měla přinést bratrství a sesterství mezi národy a odstranit sociální problémy. Komunismu rozuměla jako ideji, která měla přinést lepší svět. Od mladé ženy, která poznala sociální tíseň a žila ve společnosti, která jí upírala základní lidská práva, například nikdy se nedožila práva žen na majetek, nelze čekat nic jiného.

 

Co by dnes řekla na KSČM popírající romský holokaust a na papeže, který se vydal do jedné z nejvíce vyloučených romských lokalit – sídliště Luník? Co by řekla na svět, ve kterém je to papež, který nejvíce kritizuje kapitalismus, zatímco předseda české komunistické strany líže boty největšímu oligarchovi u nás?  Není to paradox, že veskrze konzervativní papež je největším kritikem kapitalismu v českém prostoru, zatímco český předseda komunistické strany ohýbá záda před ruským, čínským a Babišovým kapitálem?

Co by řekla dnes na brněnskou spolupráci KSČM, KDU-ČSL a fašistů z JKG, kteří si říkají Slušní lidé a kteří společně útočili na Divadlo Husa na provázku a na jejich společnou shodu na “národních hodnotách”? Co by řekla na brněnské členy Komsomolu, kteří společně s brněnskými fašisty demonstrovali proti pochodu smíření? Co by řekla na brněnské internační tábory, ve kterých těsně po konci války umřela hlady většina německých předškolních dětí? Co by řekla na neonacisty, kteří v Praze kráčeli na židovské město a skandovali jméno Miloše Zemana, někdejšího předsedy ČSSD? Co by řekla na poslance KSČM a bývalého fízla Zdeňka Vondráčka, který veřejně šíří rasistickou hudbu někdejšího zpěváka Conflictu 88? A ano, 88 znamená provolání slávy Adolfu Hitlerovi.

Kdo by dnes byl jejím soudruhem, její soudružkou a kdo by byl spíš její věznitel?

Její odkaz by měl připomenout, že tupý antikomunismus dává rašit politikům, kteří stalinistické a fašistické metody chtějí používat v různých politických dresech.

Připomínáním bojovníků a bojovnic za svobodu, ano i komunistů a komunistek,  nebudujeme gulagy. Boříme ty, které už dnes stojí a ve kterých jsou zavření lidé, kteří utekli před válkou, ve které se používají zbraně a munice z brněnské zbrojovky. Připomínání komunistů a komunistek, kteří bojovali za svobodu tohoto národa nestaví nové ploty kolem hranic, ale boří ostnaté dráty, které už dávno kolem Evropské unie stojí. Být hrdý a hrdá na svou minulost neznamená budovat novou diktaturu, ale bořit tu, která zde už dávno roste. Připomínat si Marii Kudeříkovou neznamená budovat policejní stát, ale bořit ten, který je tady už dnes. Kdoví, možná i vy se díky účasti na této akci ocitnete v databázi extremistů Policie ČR, která má příznačný název Čistota. Jsme uprostřed velkého omylu. Svobodu a spravedlnost zabíjí každodenní jednání mocných lidí, ne mávání politickými fanglemi.


Ve svém textu o Marii Kudeříkové Pavel Karous mluvil o spojnicích, které existují mezi životy Marie Kudeříkové a Sophie Scholl, německé antifašistky. My bychom chtěli*y připomenout, že nám její osud evokuje i jiné, méně známé antifašistky, jako je například jugoslávská partyzánka Nada Dimić, která se narodila ve stejné době jako Marie a dokonce ve stejné době byla popravena Ustašovci.

 

 

Stejně jako Marie Kudeříková, ani Nada Dimić nepodlehla tlaku a fyzickému násilí, které na ní páchali fašisté. S nástupem nového režimu její odkaz zmizel. Dneska se nové generace její odkaz snaží znovu oživit udělováním ceny, která nese její jméno a odměňuje lidi, kteří se významně podíleli na povzbuzování občanské solidarity.

Zatímco si jedni její odkaz připomínájí, druzí na prostorech bývalé Jugoslávie podněcují zrušení dne antifašismu, a tím pádem jeho delegitimizaci. Dělají to ti, kteří dnes zpívají ustašovské fašistické písně a mluví o zachování tzv. tradičních hodnot, které jdou ruku v ruce s omezováním dostupnosti antikoncepce a interrupcí. 

Sousední státy České republiky se na tuto cestu už vydaly. Pomalu, ale jistě pod rouškou tradičních hodnot omezují práva těch, kteří ve společnosti mají nejméně moci. V Polsku téměř není možné dosáhnout legální interrupce, v Maďarsku nový zákon zakazuje promítat v televizi duhovou vlajku, zatímco na Slovensku se opakované snahy o definitivní omezení přístupu k interrupcím stávají téměř pravidelnými. Jak bolestná je paralela s fašistickým Slovenským štátem, který zákaz interrupcí zpřísnil a antikoncepci zakázal?

Normalizace fašismu a jeho opětovné prorůstání do systému moderních evropských demokracií je viditelné všude – pozorujeme ho nejen v reakci na uprchlickou krizi nebo v reakci na smrt Stanislava Tomáše, ale i v podpoře, kterou města Brno a Praha vyjádřily organizaci “Hnutí pro život”, která pořádá tzv. ‘Národní pochody pro život’, kde společně pochodují s neonacistickou Národní domobranou a v neposlední řadě také šíří homofobii ve svých materiálech. Krajní pravice dneska opět nabízí zdánlivě jednoduchá řešení komplexních společenských problémů, která však mají katastrofální dopady na marginalizované skupiny obyvatel.

Nesmíme zapomenout, kdo a proč skončil v pecích koncentračních táborů. Dnes více než kdy jindy se zdá, že historie se má opakovat.

Odkaz Marie Kudeříkové, Sophie Scholl a Nadi Dimić nám mají připomenout, abychom se ani dnes nezastavili pouze u performativního antifašismu, ale abychom se stejně jako ony zaměřili na skutečnou analýzu a reálné kroky, které šíření fašistických myšlenek, iniciativ a netolerance zastaví. Slovy Karla Poppera, skutečně tolerantní společnost musí být netolerantní k jediné věci, a to k netoleranci samotné.

Žádný prostor rasismu, nacionalismu, sexismu, antisemitismu a homofobii!

Smrt fašismu, život svobodě a spravedlnosti!

(Fotografie: Petr Zewlakk Vrabec)